Den čtvrtý – Přehlceni a pohlceni tibetskou kulturou

I další den ráno byl zahájen společným protažením a meditací. I přes brzkou ranní hodinu se zájemci našli a určitě nelitovali, neboť ranní cvičení bylo velmi prospěšné pro celý zbytek dne a plně vynahrazovalo méně spánku. Dnes pro nás Štěpán na celý den objednal taxíky, abychom se projeli po několika zajímavých místech v okolí Lehu. Odjezd byl naplánován na půl devátou. A stala se věc opravdu nevídaná. Taxíky přijely ještě před smluveným časem. V Indii je to věc skutečně nevídaná. Všichni se nemálo podivili nad touto nezvyklou skutečností. Pak jsme se už ovšem nasoukali do aut a vyrazili na cestu.

Naše první zastávka nám vyrazila dech. Dorazili jsme do skalního kláštera obklopeného mokřady. V nich pobývalo několik ptáků na zelených ostrůvcích, zbytek plochy pokrývala zarostlá jezera. Jen několik málo stromů přečnívalo z rovné plochy. Samotný klášter se skládal z několika budov a čortenů. Jelikož kopíroval reliéf skály, bylo tady spoustu schodů, přes které jsme museli dostat i Honzu. Když jsme zadýchaní stanuli na rovině s vyhlídkou do mokřad, mohli jsme si odškrtnout další kolonku v našem úkolníku. Jenom pomyslné, protože počet “povinností“, dělaných z radostí, by jistě zaplnil několik zápisníčků.

Po několika fotografiích a několika vzdeších nad krásou místní krajiny se většina skupiny vydala prozkoumat další části kláštera. Andrea s Honzou využili tento čas k natáčení několika plánovaných záběrů, jelikož po tolika dalších schodech už se Honzovi stejně nechtělo. Ale osud, jenž v Ladakhu řídí veškerý kolorit života, nelze proti němu nijak bojovat, rozhodl jinak. Jeden z místních si myslel, že se bezradně motáme po střeše a chceme se podívat i do dalších budov, proto vzal madla vozíku a jal se Honzu tahat po schodech. Na pomoc mu přiskočilo několik opodál stojících mnichů a my (autor a Tomáš zůstali, aby pomáhali při natáčení) už nemohli nic dělat. A tak jsme se chtě nechtě podívali do několika interiéru gompy. Krásné obrazy, sošky Buddhy a rituální masky, které se na nás šklebily ze stěn, obklopily naše tělesné schránky a skrz oblečení a kůži hleděly do našeho nitra. Neúprosně, ale s pochopením a milosrdenstvím.

Míříme nahoru na gompu

Naše další zastávka původně nebyla v plánu, avšak byla by velká škoda ji minout. Šlo o festival tibetské kultury, pořádaný dnešní den. Po příjezdu jsme si dali na několik hodin rozchod. Jelikož festival měl zrovna polední přestávku, i my jsme měli možnost najít se třeba místních smažených nudlí a projít si tržiště. Jádro festivalu dlelo na volném prostranství před klášterem. Kolem pořadatelé rozmístili stovky plastových židlí pod přístřešky před neúprosně pálícím sluncem. I tak bylo míst málo a mnoho osob zvolilo stání nebo sezení na prašné zemi.

Na jeviště vtančil zástup mnichů v obřadních tibetských. Význam jejich poskakování, otáčení se do různých směrů, pohyby a jejich zpěv nám bohužel zůstal jako bezvěrcům utajen. Pochopit symboliku jejich konání by vyžadovalo mnoho hodin studia. Mimochodem buddhismus je v Indii brán jako náboženství a je zde neznámé slovo ateismus. Kdo v nic nevěří, neexistuje. Každý by měl někdo věřit, minimálně takto se na víru dívají Indové. Proto do víza jsme se všichni stali křesťané, nebo buddhisté. Festival běžel v duchu všech ostatních činností v Orientu. Pomalu, vláčně a s rozvahou. Občas se vyměnili tanečníci, každý měl na sobě jinou masku. Ne všechny z nás to bavilo po celou dobu, ale vyplatilo se obdivovat alespoň kupříkladu masky mnichů, detailně vyřezané a propracované, Ani zde se nedařilo pochopit symboliku ukrytou v rysech jednotlivých bůžků a démonů. Je to jako koukat se na činohru v cizím neznámém jazyce bez titulků, je možno obdivovat mnoho věcí, ale ne příběh. Smát se a plakat může divák jenom podle ostatních.

Bůžkové čekající na své vystoupení

Cesta z festivalu nám nabídla pohled, který by v dnešní době už nikdo nečekal. Přímo na silnici dřepělo na silnici asi třicet Indů, roztloukali kámen a snažili se následné malé úštěpky nějak rozumně rozmístit do silnice. Nad nimi bděl voják. Ano, takto se zde opravují silnice. Skupina dělníků, v bílých gumovkách větších tak o deset čísel, přitáhne na část silnice kamení, jehož je všude kolem požehnaně a počnou ho roztloukat kladivy a perlíky. Další pracující zase krumpáčem kopou do silnice, a činí tak z neznámého důvodu. Všichni mají překryté obličeje, neboť se celý den neskutečně práší. V dálce se třepotají natažené igelitové plachty, pod nimiž dělníci žijí. Nejsou to trestanci, jak by se mohlo zdát. Voják působí jako jejich stavební inženýr. Za tuto dřinu mají dělníci sto rupií na den. (Většinou dělníci pocházejí z jižní Indie, kde je velká nezaměstnanost a vyplatí se odejít takto daleko za prací. Ale kvůli jinému klimatu a drsným zimám poměrně mnoho z nich do několika let tady zemře.) Jak dokážou s tímto platem vyžít, a ještě něco posílat rodině je prostě nepochopitelné.

Po tomto zážitku nás čekala ještě jedna zastávka. U obrovské sochy zlatého Buddhy, trůnící v lůně hor, vzhlížející do údolí pod ní. Jak jsme zjistili podle informační tabule, teprve před několika málo dny byla dokončena rekonstrukce. Buddha v ruce držel černý džbán, druhou měl vzpřaženou v gestu lásky. Záda mu kryly skalní masky a před očima rozprostíraly vesničky, na jejichž klidný život dohlížel. Na tomto svobodném místě (rozhled do obrovské dálky uvolňoval pocit stísněnosti v cele nepřekonatelných Himálajských štítů, také vznikla jedna obsese No Limits. V zapálu probíhající olympiády v Riu (z níž jsme samozřejmě neměli žádné zprávy) jsme začali soutěžit spolu. Zde ještě jen tak a to v dálce dohozu ze svahu kamenem. Maruška měla pocit, že hází dál než Vojta, což brala jako známku svojí převahy nad ním. Jak ukázaly další dny, měla si tento triumfální pocit vychutnávat naposledy.

Návrat do hotelu Goba jsme stihli asi na pátou hodinu. Ještě jsme si stihli po cestě nakoupit ovoce (Marie se zamilovala do místního prodavače ovoce a zelenina) a doplnit benzín do našich vařičů. Zítra už vyrážíme vstříc Padum, v jehož okolí proběhne naše samostatná čtyřdenní studentská expedice. Jelikož na ní není povoleno doplňovat žádné zásoby s výjimkou vody a ani přijímat pomoc od jiných, museli jsme jít nakoupit i jídlo, které budeme ony čtyři dny konzumovat.

Na nákup nám Štěpán přidělil tisíc rupií na osobu, takže v přepočtu asi 370 korun. A to je při cenách v Indii dost peněz, abychom si mohli v pohodě čtyři dny vyžít. Nakupování proběhlo v místní Mekce shopoholiků na náměstí, jediném obchodu vzdáleně připomínajícím evropské supermarkety. Proviant se skládal převážně z kus kusu a různých přísad do něj, potažmo z nezbytných pytlíkových polévek. Snad se to tedy bude dát jíst.

Na závěr přišlo trošku pietní kolečko, neboť s na dlouho dobu naposledy konalo v obřadní modlitební místnosti hotelu Goba. Sem se zase vrátíme až za necelé tři týdny, abychom odletěli domů. Zítra už nás autobus odveze směr Mulbekh.

Den pátý – Roadtrip Zanskarem



Jak bude reklama vypadat?
-
Nechceš zde reklamu napořád jen za 40 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *