Den desátý – Dalajláma versus drei Lama

Ráno jsme vstávali brzo, takže jen pomalu a stěží. Museli jsme ještě do kláštera nad vesnicí. Na druhou stranu nás čekala kratší cesta, než bylo původně v plánu. Kvalitní most totiž stál asi tři kilometry od Pishu, ale směrem k Padumu, nikoli směrem naší původní cesty. Tam se přes řeku dalo dostat jen přes most, který nám nedoporučili ani místní, a to je co říct. Bylo by to patrně dost nebezpečné. Ze svého itineráře tedy škrtáme Pigmo a vydáváme se rovnou do Zangly. Stejně stojí klášter až v ní, tak co.

Ještě jedno překvapení si pro nás ráno Ladakh připravil. Přišel k nám místní výběrčí kempinkového polatku a chtěl po nás dvě stě rupií. Nepodařilo se nám to usmlouvat, takže jsme museli zaplatit. Ale místo to bylo natolik hezké, že bylo o mnoho lepší než kempy v rozvojových zemích. Záchod nebyl moc daleko a dala se doplnit i voda. My jsme ji pro jistotu vydesinfikovali. Sice jsme byli chráněni od zákeřných bakterií, ale zase jsme byli nuceni pít bazén a to hodně přechlorovaný. Takový chemický vysokohorský koktejl.

Nezvaná návštěva

Škrábáme se na kopec směrem k ženskému klášteru. Jde o ohrazené uskupení budov asi na pěti stech metrech čtverečních. Ženský klášter jest poměrnou raritou a byli jsme zvědaví na jeho obyvatelky (samozřejmě hlavně z duchovního hlediska). Bohužel nás komplex neuvítal moc vřele. Vrátka byla zavřená a zabarikádovaná odkudsi přinesenými kmeny. Mezi budovami nebujel žádný život. Přelézt zídku by nebyl problém, ale vloupat se nezvaní kamkoli není moc slušné. Obešli jsme klášter ze všech stran a usoudili, že všechny mnišky musely někam odjet, protože téměř určitě uvnitř nebyl vůbec nikdo. (Bylo tomu tak. Jak nám později sdělila druhá skupina, která se ke gompě dostala asi o hodinu později, tak ona se sice dovnitř dostala, ale to jenom proto, že po cestě potkala babičku, náležící ke klášteru. Jinak zde bylo pusto a prázdno. V době naší návštěvy se babička bohužel nacházela ještě ve vesnici.) Nezbývalo nám, než se vydat k mostu přes Zanskar.

K řece se to zdá kousek, ale je to zase dost štreka, než se k ní dostaneme. Most vypadá dost solidně a pevně. Je sice, jak je tady typické ze dřeva a slámy, ale drží ho ocelová lana, což už je záruka kvality. Jako blesk z čistého nebe se vrací týden starý spor, ve kterém Maruška tvrdí, že hází dál než Vojta. Rozhodnou se znovu poměřit své síly. Takto vznikla Himalijáda. Nakonec jsme do řeky házeli kameny všichni tři. Tuto disciplínu ovládl Vojta a vyvrátil tím Marušky tvrzení.

Miluj svého bližního

Na druhém břehu Zanskaru je dokonce asfaltová silnice, po které se sem tam prohánějí auta. My jdeme a jdeme. Po chvíli se krajina vedle nás mění v bažinatou oblast. Do daleka se rozprostírají zelené mokřady, tolik se lišící od výjevů předchozích dnů. Při jednom z odpočinků potkáváme oslíka, jenž se s námi chce přátelit. Jeho kamarád stojí přivázaný na pastvě a asi s ním už není moc zábava. Napřed se blížil jen plaše a ucukával při pokusu o dotyk, při našem odchodu se už dokonce nechal i “osedlat“. Velmi ho také zajímal salám s chlebem, který jsme požívali k obědu. V tu chvíli se v nás zrodil velmi zlomyslný nápad. Věda, že druhá skupina již žádné maso nemá a vlastně skoro ani neměla, umístili jsme šlupky od salámu doprostřed silnice a zatížili kameny. Pod to jsme vyskládali z kamínku nápis: „Dobrou chuť“. Zrovna se, dle Murphyho zákonů, tak o tři sta procent zvýšila frekventovanost tohoto hlavního tahu místního okresu. Hned první auto nám půlku nápisu rozjelo. Dál nám byl velmi nápomocný náš kamarád oslík, protože tvrdohlavě stál uprostřed cesty, kde se nacházel i opravený nápis a všechna projíždějící auta ho musela objet, takže náš výtvor zůstal neporušen. Kamarádská výpomoc. Jen díky oslíkovi nakonec druhá skupina vzkaz objevila a jejich obličeje museli být velmi kyselé. To jsme my už však neviděli, neboť jsme už dávno předtím vyrazili opět směr Zangla.

Dorazili jsme k impozantnímu místu. Nad silnicí se tyčila brána, na jejíž vodorovné straně seděly tři čorteny. Ještě je kryla stříška. Silnice se v tomto místě rozdvojovala. Pár kroků vedle stál jakýsi obrovský přístřešek, připomínající základnu archeologů. Ve skutečnosti sloužil jako provizorní svaté místo. Jak nám sdělil jeden z lidí z tohoto řekněme stanu, má sem dnes přijet dalajláma, aby posvětil tu bránu, kterou jsme obdivovali. Prý teď ještě nemá sílu, ale on jí ji přijede dát. Poté se bude samozřejmě konat pudža a hostina. Tento fakt nás samozřejmě zaujal a chtěli jsme duchovního vůdce vidět ještě více zblízka než-li v Lehu.

Klášter na skále

Rychlou chůzí, nerespektující klikatící se silnici, jsme se už dostali do Zangly. Gompa se nacházela, jak jinak, na kopci. Tak jsme začali hledat místo, kam si schovat batohy, abychom se tam s nimi nemuseli vláčet. A štěstí se na nás usmálo. Jedna Maďarka, starající se o jeden z domů nám nabídla, že si u ní můžeme nechat svá závaží. Při schovávání jsme se dopustili dalšího faux pas naší cesty. Úplně jsme si zapomněli při vstupu sundat boty a dupali tam v nich. Museli jsme se zastydět a s červenými lícemi odejít a přitom doufat, že nás ještě někdy pustí pro věci zpátky. Ale určitě to nebyla chyba, protože jsme opět museli vystoupat celkem velký kopec po úzké cestičce vykreslené v prachu. Po cestě jsme ještě potkali Štěpána s Antonínem a sdělili jim, že má přijet dalajláma. Tomu se velmi podivili, neboť podle jejich informací se tu měli objevit jen tři lámové. Tak jsme si nebyli jistý, zda nám onen muž říkal dalajláma či three/drei láma. Rozčarování jsme se drápali nahoru a rezignovali na pudžu, kterou jsme původně chtěli stihnout. Všichni mniši se pochopitelně nacházeli dole v místě konání obřadu a my měli celý klášter jenom pro sebe. Tedy skoro. Nahoře jsme potkali Renču s Tomášem, tedy torzo druhé skupiny. Zbytek zůstal odpočívat dole v Zangle. Nahoře jsme viděli do velké dálky. Nejen tu krásnou bránu, ale také most, Pishu a kdyby nebyla Karsha schovaná za ohybem, dohlédli bychom i tam. Údolí bylo dokonale rovné.

Nahoře jsme si ještě zacvičili přivítání slunce, ač bylo notně po poledni, nafotili pár odvážných fotek, kterak šlapeme do neznáma, pod námi se totiž skvěl prudký spád dolů. Obešli jsme všechny možné i nemožné čorteny, samozřejmě zleva, jak se to má a začali se vracet zpátky do vesnice. Zde jsme si vyzvedli batohy. Tentokrát jsme si boty sundali, ale Maďarka nebyla přítomna, tak jsme jí aspoň napsali děkovný vzkaz. Naše cesta se ubírala zase zpátky. Zítra totiž musíme být v jednu hodinu v Chillinskidu, tak jsme chtěli ujít aspoň kousek z naší cesty, ať zítra nemusíme vstávat v pět ráno. Prošli jsme kolem stanu mnichů, kde už se dojídali zbytky z hostiny, sestavili selfie tyč za pomoci trekové hůlky foťáku a minimálně dvou osob (jedna drží hůlku dopředu, druhá k ní dá foťák a vyfotí osobu první, tím vznikne dojem, že je fotoaparát připevněn na tyči) a přešli most, který byl otevřen asi tři dny před naším příchodem do Zangly.

Když vybíráte na cizím…

Jako tábořiště jsme vybrali listnatý háj protkaný potůčky. Místo, které snad ani do Himálaje nepatří. Působilo spíš jako posvátný lesík uctívačů nějakých pohanských bohů. Patřil k oné bažině, o níž již šla řeč, vlastně ji zakončoval. Vedle tekla říčka a na druhém břehu už opět převládala vyprahlá pustina. My jsme rozbili ležení mezi dvěma z těchto zavodňovacích kanálů. Najedli jsme se a pak, i když už bylo asi šest, takže celkem zima, využili jsme nedaleké vodnaté říčky a šli se umýt. Zážitek to tedy byl, vzniklo z toho i pár fotek a videí. A ten studený vítr nám na tělesné podobě moc nepřidával. Pak jsme se chystali jít dovnitř stanu. Přípravy ještě přerušili dva muži, vybírající kempovné. Moc jsme nevěřili, že zde něco takového opravdu je, ale peníze jsme jim dali, o těch pár korun se nám nechtělo hádat. Šlo o dvě stě rupií. (Štěpán s Antonínem, spící poblíž, jim odmítli zaplatit. Muži s výhružkami odešli a už se nevrátili, ač to slibovali. Přesto měli naši velitelé trochu strach. Štěpán totiž ví, že místní jsou skvělí lidé, dokud se nenapijí alkoholu. Kvůli nadmořské výšce a jejich fýzis špatně alkohol vstřebávají a už po malém množství se chovají dost agresivně. A jelikož naši hodnotitelé měli u sebe převážnou část peněz pro náš pobyt, takže tak sto dvacet tisíc korun, raději je zahrabali a ukryli, kdyby místní opravdu přišli. Naštěstí se tak nestalo a oni si je mohli ráno zase exhumovat a odnést.)

Nám naštěstí tyto starosti netížily hlavu a mohli jsme ve stanu poklidně spát. Tedy, pokud by se Maruška nebála, že přijdou jižní Indové… Ale tohle povídání je snad na jindy, snad to zůstane navždy v hlavách jen účastníků jako miliony dalších nezapsaných zážitků.


Jak bude reklama vypadat?
-
Nechceš zde reklamu napořád jen za 40 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *