Den druhý – Dalajlámova púdža 2. část

Samotný obřad byl ukázkou toho, že v některých koutech naší zeměkoule starodávné světy ještě žijí. Atmosféra nás zcela pohltila. Prodírali jsme se davem, soustavně proudícím směrem dovnitř areálu. My jsme měli trochu pomalejší postup, protože jsme se spolu s naším Honzou museli dávat pozor, aby nikomu nepřejel nohy. Štěpán před odjezdem varoval Honzu před některými vyznavači karmy a reinkarnace, kteří by mu mohli dát například políček, neboť se podle nich v minulém životě choval špatně, a proto je nyní upoután na invalidní vozík. Skutečnost však ukázala pravý opak. Mnoho lidí po cestě Honzu radostně zdravilo, poklepávalo nebo mu rovnou přálo mnoho štěstí. Úsměv byl obecně většinovým výrazem na tváři osob. Proti davu ještě chvílemi kráčela uskupení mnichů, nesouc v rukách posvěcené knihy, dřeva či další předměty. Kdo se sklonil, dotkli se jeho temene hlavy, v orientální filosofii sedmé čakry, v Evropě asi pojmu sedmá čakra nejvíce odpovídá svatozář. Někteří z mnichů volili jemné poklepání hlavy, jiní vložili do pohybu dost síly a člověk se trochu obával, zda nemá otřes mozku.

Pro vstup do prostor obřího venkovního divadla bylo třeba projít jednou z branek. Z té, co jsme si vybrali my, bohužel neustále vycházeli noví a noví lámové. Takže jsme si tak deset minut počkali a až potom jsme se i s Honzou dokázali dostat dovnitř za vydatné pomoci několika mnichů a ochotných místních. Pódium hrálo barvami. Sedělo na něm několik stovek mnichů, předzpěvujíc mantry a odříkávajíc modlitby. Na trůnu uprostřed se nacházel dalajláma. Odříkávání se rozléhalo do dálky, zatímco z pódia stále proudil dav mnichů s posvěcenými předměty. Bylo posvěcováno i jídlo, které pak lámové rozdávali okolním lidem. Náš zájem byl se samozřejmě dostat co nejblíže. Díky Honzovu vozíku se nám to dařilo a náhle jsme stáli nejblíže z diváků, v sektoru, kam normálně nikdo nesměl. Pustilo nás několik pořadatelů a zdálo se, že budeme mít krásné fotky i památku. Naše výsada však trvala jen několik desítek vteřin. Poté se jeden z vojáků zděsil, jak jsme se ocitli tak blízko dalajlámovi a okamžitě nás odsud vyhnal. O prominentní místo jsme sice přišli, ale aspoň na nás zbyly posvěcené sušenky. Málokdo může říct, že jedl sušenky posvěcené v Dalajlámově přítomnosti, ne?

Bohužel jsme na pudže nemohli setrvat delší dobu, neboť se již před naším příchodem chýlila ke konci. Nyní tedy opravdu skončila a pro nás nastal stejně obtížný boj jako před chvíli. Opět jsme se snažili proplouvat ladně davem, aniž bychom někoho zranili. Když jsme tuto misi úspěšně splnili, taxíky nás odvezli zpět do našeho hotelu. Mimochodem taxi služba je v Indii velmi levnou záležitostí, což je patrně zapříčiněno i jejím monopolem, neboť skoro nikde není rozvinuta městská hromadná doprava. Jen je potřeba dávat si jako turista pozor. Taxikáři pochopitelně nabízejí cizincům vyšší cenu a to i mnohonásobně. Po chvíli smlouvání se však dá dojít k ceně, ze které by v Čechách nezaplatili taxikáři ani spotřebovaný benzín.

Odpočinek jsme již opravdu potřebovali, takže jsme si šli zdřímnout na pokoje. Mezitím výkonné duo Štěpán a Antonín se vydalo do města, aby zde pro zbytek skupiny našlo co nejvýhodnější kurz rupie při koupi za americké dolary. Výsledky jejich pátrání nám sdělili okolo šesté hodiny a vyzvali nás, abychom si šli do vybrané směnárny směnit naše valuty, protože tam mají nejlepší kurz a Štěpán nám domluvil ještě o trochu lepší. Tehdejší kurz činil 65 a půl rupie za jeden dolar. Dnes, o necelý měsíc později, se již běžně pohybuje kolem 68:1, takže je poměrně silně proměnlivý. U směnárny se nás chytla jedna žebračka, jejíž požadavek vůči našemu uskupení byl celkem zřejmý. Opakovala neustále slovo „money“. Někteří z nás sice chtěli, jí nějaký finanční obnos poskytnout, ale Štěpán nás zastavil s tím, že to není dobrý nápad, jelikož by se pak na nás sesypala celá žebrácká obec z Lehu, která je poměrně početná. Tak se oné žebračce snažil autor tohoto deníku vysvětlit, že Money je velmi dobrá píseň od skupiny Pink Floyd, ale nezdálo se, že by mu ona ubohá žena rozuměla. Prostě v Indii je z hlediska osvěty moderní západní kultury ještě mnoho práce.

Na večer se naše skupina sešla v buddhistické modlitební místnosti, aby v kolečku, bestii, která nás bude pronásledovat celou naší cestou, zhodnotila první den v Indii. Reakce byly vesměs kladné, až na stěžování si na zhoršený zdravotní stav některých členů, způsobený řídkým vzduchem. Jinak však převládalo nadšení a skoro až dětská radost. Štěpán nám pak sdělil několik organizačních drobností, zahráli jsme si nějaké písně na kytaru a odebrali se do postelí. První den byl opravdu skvělý, o čemž jsme mohli dlouho přemýšlet, protože kvůli nadmořské výšce většina z nás trpěla špatným spaním.


Den třetí – Třetí teorie relativity, zabývající se zvláštním plynutím času v Ladakhu


Jak bude reklama vypadat?
-
Nechceš zde reklamu napořád jen za 40 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *