Den jedenáctý – Přepište dějiny! Jsme zlatí…

Ráno nás slunce začalo šimrat na tvářích okolo sedmé hodiny ranní. Bylo to tedy dříve, ale to bylo přes plachtu stanu a nebylo to znát. Až po sedmé jsme se rozhodli vystavit své tváře slunci. Jak jsme zjistili, druhá skupina už byla na odchodu. Několikrát jsme se nevěřícně podívali na všemožné hodiny, ale čas seděl. Nebo že by Chilinskyd utekl přes noc o deset kilometrů dál? Pravda, mapa s GPS navigací se příliš neshodovala a bylo nejasné, kdo má vlastně pravdu. Družice neuznávaly cílovou destinaci jako hodnou zaznamenání. Ale hodně se rozcházely v ohledu na Tsazar, průchozí bod naší pouti. Podle mapy měla ležet při cestě, dle GPS kdesi daleko v horách. Avšak my jsme věřili raději mapě a tušili, že Chilinskyd je vzdálen jen jedenáct kilometrů.

Rekord v běhu

Sraz byl určen na jednu hodinu odpolední. My jsme se nasnídali, sbalili. Všechno probíhalo v poklidu, možná až příliš velkém. Maruška s Vojtou si ještě šli umýt hlavu, jelikož jsme prý skupina metrosexuálů. Kazil jsem to jen já, který má tak krátké vlasy, že nemusí být myty obden, jak to prováděli mí dva spolucestovatelé. Nakonec jsme vycházeli chvilku před desátou. Rozhodli jsme se nasadit vražedné tempo a dohonit své zpoždění. Za hodinu se naše poloha změnila o šest kilometrů, což je s batohy, na konci treku a v horách pořádná rychlost. U mostu, přes který jsme šli i včera, jsme si dali rychlé další kolo Himaliády. Pak naše skupina, letící opravdu jako drak, vyrazila dál. Do pochodu si říkala své neoficiální heslo: „Duk tuk duk.“ (V překladu tady je šest draků. Nás byla sice jen polovina, ale kvůli zvukomalbě jsme si dovolili trochu změnit fakta. Prostě jsme upravili pravdu, aby zněla lépe, jak to dělají všichni romanopisci, básníci a politici.)

Prošli jsme Tsazarem (mapa měla pravdu, opravdu se nenacházel kdesi vzdálený v horách), dokonce došli do slepé uličky, což by člověk řekl, že se tady nikdy nemůže stát a zdatně pokračovali dál. Chilinskydu jsme dosáhli krátce po poledni. Takže jsme nastolené pekelné tempo udrželi. V přístřešku s modlitebním mlýnkem (Nachází se takřka v každé vesnici, onen “mlýnek“ má tak dva a půl metru. Jde o asi nejdůležitější místo každé malé vesničky. Místní, když jdou kolem, mlýnem zatočí a jdou dál.) už seděla druhá skupina. My jsme dorazili s přehršlí dobré nálady a spoustou nedojedeného jídla. A jelikož jsme měli hlad, rozhodli jsme se ho všechno sníst. Maruška rozpálila vařič a udělali jsme několik chodů a začali se cpát. Když jsme viděli smutné oči Elišky, tak jsme jí přizvali k jídlu. Chvíli se ošívala, ale pak jí hlad nedal a přidala se k nám.

Zlatá úroveň DofE splněna

Do příchodu našich hodnotitelů už jsme spíše blbnuli. Polévali se navzájem, sdělovali si dojmy z cesty a i relaxovali, neboť hrozilo, že ještě dnes budeme nuceni odjet na trek s celou skupinou. Nikomu z nás se to samozřejmě moc nelíbilo, ale nebylo moc času. Odpočinkový den jsme si vybrali před expedicí a už takhle jsme v časovém skluzu. Ale nakonec se ukázalo, že skutečnost bude přívětivější. Přijeli pro nás jee-pee, vezoucí s sebou Lindu, které sice nebylo ještě úplně dobře, avšak prý se na nás velmi těšila. Jízda autem na korbě nás opravdu bavila, zvláště když jsme věděli, že dnes už zůstáváme v Padumu. Do Ammu, výchozího bodu naší společné expedice, odjede jenom skupina s Honzou, my se tam přesuneme zítra ráno. Nejvíce jsme si ovšem mohli užívat pocit, že jsme splnili poslední kritérium zlatého programu DofE. Takže nám zlatá plaketa a setkání se členem britské královské rodiny neuteče. Jsme zlatí…

Návrat do hotelu Goba ještě nutně neznamenal odpočinek. Museli jsme vyprovodit druhou skupinu, aby stihla včas odjet. Má totiž trochu problémy s dochvilností, a tak to nestíhala. Ještě se k nim navíc přidali dvě Maďarky, které se rozhodli jít s námi (jedna z nich byla ta, které jsme doma dupali v botách). A řidiči se museli do setmění vrátit, protože jezdit horskými průsmyky v noci je smrtelně nebezpečné. Naše skupina odjíždí už asi v šest ráno. Pak jsme si ještě začali nakupovat jídlo pro náš trek, jelikož po cestě už moc nebude kde. Dostali jsme stejně peněz, se kterými jsme měli vystačit delší dobu. Naší rozjedené skupině to pochopitelně nestačilo a musela se spokojit s příslibem, že po cestě je možné si občas koupit třeba polévku. Snad tedy neumřeme hlady.

Pak už jsme si ovšem pohodu udělali. V rámci Himalijády jsme uspořádali šerm s trekovými holemi. Opět jsme zabivakovali v restauraci Zankhar a jedli, povídali si, hráli na kytaru, zkrátka relaxovali. Taky jsme verbálně hodnotili naše samostatné expedice. A pak už jenom jedli palačinky či omelety, seděli pokojně při svíčkách a nechtělo se nám jít spát. Ale s vidinou brzkého vstávání v den následující jsme se se skloněnými hlavami podvolili a šli spát do postele.


Jak bude reklama vypadat?
-
Nechceš zde reklamu napořád jen za 40 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *