Den osmý – V oblacích umění

Naše skupina vyráží jako druhá. Máme start v deset hodin. Kvůli zjednodušení naší kontroly a případné pomoci jdou obě skupiny stejnou trasu. Jenom má každá vlastní tempo a jiné úkoly, takže se pravděpodobně za ty čtyři dny vůbec neuvidí. Naše skupina Drak se rozhodla zmapovat kláštery v okolí Padumu. Těch bylo po cestě celkem pět. My jsme chtěli stihnout jeden denně, takže jeden byl takzvaně rezervní.

Za těch půl roku příprav na tuto expedici jsme se v týmu snažili najít místo, kde budeme pro náš celek co nejvíce užiteční. Nakonec se vše vyvrbilo takhle. Autor se stal topografem a vedoucím skupiny, Maruška kuchařkou, Vojta technickým servismanem, Linda zdravotnicí a Honza Masák alias Císař znalcem uzlů a provazových. O Honzu jsme bohužel přišli už na letišti a teď přišla ztráta, dočasná, i další. Linda, i přestože byla zdravotník, měla horečku a bylo jí hodně špatně, takže jsme se rozhodli ji raději nechat v hotelu a vydat se na expedici bez ní. Chtěla to sice zkusit vyrazit s námi, ale nakonec její tělo rozhodlo, že se o to nemá ani pokoušet. Takže jsme zbyli v týmu jenom tři. Další část cesty zase začínala smutnou událostí. Asi to tak musí být. Něco za něco. Radost za smutek.

Cesta ke gompě

Vyrazili jsme tedy v takto malém počtu do Karshy, prvního cíle naší túry. Cesta se táhla travnatými vesnicemi, střídající se s vyprahlou pouští, kde všudypřítomný prach proniknul doslova kamkoli. Brzy jsme zjistili, že horko je opravdu vysilující a už jsme byli rádi, že s námi Linda nešla, neboť by se určitě musela vrátit a jen by jí to zhoršilo zdravotní stav. Orientaci zatím zvládáme, i když občas procházíme přes pole místních. Úrodu ovšem zvládáme neničit. Naše cesta pokračovala po asfaltové silnici, rozpálené a vypadající jako v mnoha amerických filmech. Dokonce občas kolem projelo i nějaké auto nebo motocykl. Museli jsme jít přes most, přemosťující řeku Zanskar, alfu a omegu naší cesty, jelikož kolem ní půjdeme celé čtyři dny. I když má ono údolí několik kilometrů na šířku, řeka se dá jako orientační bod vždy nalézt, takže se nemůžeme ztratit. Za mostem stál čorten, u něhož jsme si dali oběd. Na cestách se oběd skládá většinou z pečiva a přílohy a teplé jídlo se vaří až večer.

Už od čortenu jsme viděli cíl naší cesty. Byl ovšem ještě dost daleko a hlavně vysoko. Klášter se tyčil přibližně tři sta výškových metrů nad námi. Vyrazili jsme mu tedy vstříc. I když jsme mohli jít přímo a nerespektovat serpentiny silnice, tak nám kopec moc rychle neutíkal a drápali jsme se nahoru jen stěží. Následně ve vesnici jsme začali hledat pitnou vodu. Místo ní jsme našli stezku do gompy a rozhodli se vydat napřed tam. To jsme ještě nevěděli, že hlavní klášter se nachází až úplně nahoře, takže ještě o mnoho výš. K němu nás doprovázel bezzubý mnich, který plnil funkci klíčníka. Přes jeho stáří byl rozhodně čilejší než my a přestávky dělal jenom kvůli nám. My jsme při nich jen toužebně lapali po vzduchu a snažili si trochu odpočinout.

Odkrývání historie

Na nádvoří centra gompy sedělo několik malířů a obnovovalo zašlé a oprýskané fresky. Jejich šéf se nás ochotně ujal a jal se nás klášterem provázet. Povídal nám hlavně o malbách. Většina z nich byla nově restaurovaná. Jen několik vydrželo těch tisíc let, před kterými je tehdejší umělci nanesli na zdi této budovy. Jinak se zde nacházely hroby. Od těch našich se lišily v tom, že to není na první pohled poznat. Vypadají jako kovové napodobeniny čortenů, ale uvnitř, v meditační poloze, dlí těla zemřelých lámů. Duše se už dávno inkarnovaly do jiného života či již nalezly nirvánu. Také tu visel strašidelný závěs, hýbající se jako kdyby za ním někdo stál a neustále ho odhrnoval a zase vracel do původního stavu. Výjevy zachycené na malbách se věnovaly buddhistické představě světa, nacházelo se tu mnoho bůžků a démonů. Jak nám vrchní malíř sdělil, jedna z postav trvá nakreslit asi čtyři dny, pokud je tak metr velká, jinak u těch menších to může trvat třeba jenom den.

V Ladakhu mají mniši i většina jiných lidí rádi studenty. Jako příklad může sloužit to, že návštěva Karsha gompy je normálně placená a nikdo vás neprovází. U nás to ochotně udělali. Další modlitební místnosti jsme následně využili ke krátké meditaci. I tady jsme zapředli rozhovor s mnichy, kteří na nás především vyzvídali, odkud jsme, kam jdeme a proč jsme se vydali takhle osamoceně. Vysvětlit jim pravidla DofE expedice bylo sice nemožné, ale jejich odporující úsměv naznačoval, že jim vůbec nevadí, že nám zrovna nerozumí. Šťastní to lidé.

Setkání

Ještě jsme si za deset rupií koupili kathak. (Tibetský obřadní šátek, většinou bílé barvy, používaný několika způsoby. Buď k zavalení posvátného či posvěceného předmětu nebo jako vyjádření hluboké úcty nějakému člověku. V takovém případě se uvazuje na krk při odchodu dotyčného z návštěvy.) Mohli jsme ho pověsit do zvláštní místnosti a mít k tomu jedno přání. Přání se samozřejmě nesmí vyřknout, avšak funguje to velmi dobře.

Do gompy dorazili i Štěpán s Antonínem, naši hodnotitelé. Rovnou jsme si odbyli i každodenní setkání. Sešli jsme zase dolů. Zde nám jeden z mnichů nabídl ubytování zdarma. Uměl také hrát na flétnu, přestože to nikdy dříve nezkoušel. Bohužel mu ji Antonín nemohl darovat, takže nemohl trénovat i dál. Jinak by se z něj určitě stal koncertní virtuóz. Bohužel už nebyl takový mistr angličtiny, jelikož jsme jeho povídání asi špatně pochopili. Ostatní mniši po nás chtěli za pokoj zaplatit. Sice minimální částku, ale nemohli jsme to kvůli pravidlům samostatné expedice přijmout. Čekalo nás tedy ještě hledání místa pro stan. To bylo v kamenitém terénu kolem cesty dosti náročné. Proto Maruška začala vařit a ostatní (já a Vojta), jsme se vydali hledat vhodné místo k přenocování. Nakonec jsme nalezli jedno vhodné, i když možná trochu nelegální. Nacházelo se v lesíku ohrazeném kamennou zídkou. Ovšem s malými, otevřenými dvířky, kterými jsme vstoupili. Zde jsme nalezli asi nejméně kvalitní nocleh naší cesty, ale zároveň nejlepší v okruhu jednoho kilometru. Na druhou stranu nebylo třeba dělat zástěnu před všudypřítomným větrem. Kryl nás les a zídka. V Himálaji se velmi rychle a brzy stmívá, protože vrcholky hor zakryjí slunce už kolem sedmé hodiny. V osm hodin je pak už úplná tma. Také v tuto dobu jsme zalehli do stanu, probrali několik vjemů z dneška a mohli usnout. Ne úplně v klidu, neboť jsme se strachovali, že nás přijde někdo ze svého pozemku vyhodit.

 


Jak bude reklama vypadat?
-
Nechceš zde reklamu napořád jen za 40 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *