Den první – Orgie byrokracie

Mnoho měsíců trvalo, než se celá naše skupina No Limits dočkala dnešního dne. Valila k němu kámen příprav, připadajíc si občas jako Sysifos, a v naději, že ona expedice do indické Himálaje se doopravdy někdy uskuteční. Každý věnoval přípravě stovky hodin svého volného času. Jak se vyjádřil Antonín, jeden z iniciátorů celé akce, ještě nikdy neměl náročnější milenku. Minimálně z hlediska časového.

Sehnat finance pro film, medializovat naši činnost, fyzicky a psychicky se připravit, naplánovat trasu či absolvovat všechny cvičné expedice. Tento výčet jest jen zlomkem činností, jež jsme museli absolvovat právě pro dnešní den. A to do No Limits naskočili veskrze všemožně zaměstnaní lidé. Program však přizpůsobili a dnes tedy stáli na plzeňském CANu, očekávali příjezd autobusu a prožívali onen vytoužený den. Vytoužený jen v uvozovkách. Spíše hodně nervózní, hektický a bohužel i nešťastný.

„Mám všechno?“ (Předtím kontrolováno pětkrát.) „Ale co když jsem si nezabalil…?“ (Probíhá horečná kontrola číslo šest.) Navíc autobus do Prahy odjíždí již v šest ráno! Nikdo se moc nevyspal, neboť se všichni celou noc převalovali v posteli s hryzajícím svědomím, zda se spacák nerozhodl pod vlivem měsíčních fází samovolně opustit krosnu a schovat se do skříně. Pak je v jeho plánu jen sledovat škvírou váš odchod a nechat vás v těch velehorách umrznout. Co na tom, že je zabalen pod haldou jiných věcí. Člověk nikdy neví, co jeho vybavení v noci před odjezdem dovede.

Opakování je matkou moudrosti. I ono je však občas krátké. Tak třeba Vojta pět minut před odjezdem do Prahy zjistil, že nemá svůj pas. Následoval sprint domů a pak odjezd s Honzou Krauskopfem, který vyjížděl s Plzně autem chvíli po nás. Jeden průšvih hned zkraje se tedy podařilo zažehnat. Mělo být hůř, což tedy zatím nikdo netušil.

V hale ruzyňského letiště už opadla počáteční nervozita a nálada se postupně zlepšovala. Dokonce došlo i na partii Člověče, nezlob se a házení s frisbee. Nechyběly ani před odletové skupinové fotografie. Přece jenom jedeme do Indie, abychom se fotili, ne? Přišli se s námi rozloučit i zástupci DofE, jimž jsme poskytli rozhovory. Po rozloučení s nimi jsme se vydali k odbavení. Zablokovali jsme většinu přepážek. Zatím vše probíhalo bez problémů. Ale pak došlo zatím jen k zběžné kontrole našich víz. A jak zjistili zaměstnanci Letiště Václava Havla, Honza Masák, přezdívaný Císař, neproplatil svoje vízum. Následný telefonát do Frankfurtu potvrdil, že ho tamější letištní kontrola nenechá do Indie odletět. S tím se těžko dalo něco udělat. Přes indické úředníky se dá nějak projít, pokud máte v kapse dostatečný obnos, ale přes německé? To by asi nevyšlo. A těžko riskovat, že Honza bude muset zůstat sám ve Frankfurtu. I kdyby prošel v Německu, mohl by narazit v Indii, což by bylo horší, neboť Indové se se „zločinci“ příliš nepářou. Patrně by skončil v nějaké obdobě Tughlakabadu, kde by úpěl ještě pěkně dlouho. I když jsme se situaci snažili vyřešit, nakonec nám nezbylo, než nechat pana Císaře na letišti a vydat se směrem k letadlu.1

Letadlo totiž odlétalo asi za deset minut. Nastala klasická hollywoodská scéna. S posvěcením personálu jsme předběhli veškeré fronty u bezpečnostních kontrol. Následoval sprint letištní halou často s rozvázanými tkaničkami. Při běhu jsme poslouchali, jak se naše jména ozývají z amplionů s dodatkem, že jde o poslední výzvu k nastoupení do letadla. Poslední z nás dobíhali minutu po oficiálním odletu. Ale protože jsme vytvořili při kontrolách špunt, po nás doběhlo ještě dalších dvacet lidí, takže nám letadlo neodletělo. Hektičtější úvod expedice si lze jen těžko představit. Bohužel na rozdíl od hollywoodských trháků jeden z hlavních hrdinů byl ztracen. Sice jen pro tuto expedici, ale přesto to mrzelo jeho i nás.

Lítost na nás dolehla až v letadle. Dříve prostě nebyl čas. Jinak let proběhl naštěstí bez problémů. Každý se spíše obával Frankfurtu, kde mu mohou říct, že nikam dál neletí. Všichni jsme totiž ohledně platnosti svých víz dost znejistěli. Precizní německý úřednický šiml si však naštěstí už žádnou další oběť nevybral a naše skupina mohla nastoupit do letu směr Dillí. Tentokrát se jednalo o velmi luxusní let, který měl spolu s časovým posunem trvat okolo jedenácti hodin. Komfort od mnoha jídel po napařené vlhčené ubrousky na utření obličeje samozřejmě v ceně. Ne všem však let úplně svědčil, neboť kdesi nad Tureckem se jedna dáma zřítila v chodbičce na zem. Po zásahu letušek se probrala a musela pak zbytek letu protrpět. Ale to už přelétáme do dalšího dne.



 

1 – Jak postupovat při žádání o víza elektronickou cestou naleznete zde –

Rady pro žadatele Indian e-Tourist Visa



Jak bude reklama vypadat?
-
Nechceš zde reklamu napořád jen za 40 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *