Den šestý – Nedostižný Padum

Ze školy jsme vyjížděli v šest ráno. Rozespalí, rozlámaní. A představa dalších mnoha hodin v autobuse nám příliš náladu nezvedla. Podle řidiče nás čekalo přibližně ještě dvanáct hodin cesty. Takže ještě šílená štreka. Ale snad aspoň bude zápis z nějakého dne kratší než jiné sáhodlouhé realistické popisy, jež běžně autor tvoří.

Cesta ubíhala v obdobném duchu jako den předchozí. Hodně skákání, krásné výhledy a dospávání spánkového deficitu. Batohy se tentokrát ocitly na střeše, takže na zadní sedačku si mohli lehnout ti, jejichž žaludek s jízdou nejméně souhlasil. Je s podivem, že cesta se přesto zdála o mnoho snesitelnější než den předchozí. Patrně to zapříčinil zvyk. Jinak dnes se příroda opravdu překonávala. Kolem naší cesty stavěla na odiv své největší skvosty. Používala k mámení našich smyslů všechny dostupné prostředky. Opravdu cesta byla naprosto nádherná a tento den se pro autora zařadil jako jeden z nejlepších. I když…

Po cestě jsme nabrali dokonce stopaře. Byl jím místní stařík, který asi jel k příbuzným a rozhodl se pro to využít našeho autobusu. Neuměl pochopitelně anglicky, takže byl ideálním objektem k vyzkoušení slovníku ladakhštiny, jenž nám Štěpán předal v Lehu. Zapředli jsme s ním konverzaci na úrovni ukazování na různé předměty a jejich nazývání. My jsme se pokoušeli chytit tu správnou výslovnost, stařík zase sdělit názvy věcí, které se ve slovníku nenacházeli. Třeba částí těla. Tato jistě zajímavá a plodná konverzace nám vydržela několik hodin.1 Myslím, že nám velmi pomohla k ujasnění výslovnosti některých slov, i když nám potom stejně většina místních nerozuměla, dokázali jsme se s nimi po několikanásobném opakování domluvit i verbálně.

Komunikace s místními díky brožurce nebyla jenom neverbální.

Naše zastávka na oběd se odehrála ve vesnici, kde mohlo žít tak maximálně padesát lidí. Kolem tekla řeka Suru. Byla už několik desítek metrů široká, přesto velmi dravá a pád do ní by takřka jistě znamenal smrt. Pokud se někdo rozhodl raději s ohledem na další cestu nejíst, mohl vylézt na pahorek nad restauračním zařízením. Tady mohl shlédnout do celého údolí, vidět meandry řeky, v dálce velkou mešitu a samozřejmě mnoho vrcholků, se kterými si na této vyvýšenině už nepřipadal tak bezvýznamný. Následný sestup sebou vzal desítky drobných kamenů.

Náš autobus oblehly děti. Zvědavé a bázlivé. Nezvyklé na cizí lidi a ještě k tomu bělochy si zpočátku držely bezpečnostní odstup. Autor znaje dětské slabosti obětoval své sušenky a začal je rozdávat. Děti napřed byly jako zvířátka. Vzala si sušenku jen z natažené dlaně a pak odběhly rychle zpět do hloučku svých kamarádů. Ale po tak třetím kole se již přiblížily blíže a neutíkaly. Pravda, autor si připadal se sušenkami trochu jako pedofil, avšak svůj účel to splnilo. Děti se s námi už byly ochotné bavit a fotit. Ještě nám pomohl náš stopař, který jim také něco povídal, a jeho přítomnost určitě pomohla k osmělení místní drobotiny. Když jsme pak za chvíli odjížděli, smutně nám mávaly.

A dál, jen hrdě dál tou nekonečnou kamenitou pouští! Krajina se stále mění a nenechá nás odpočinout. Stále se prostě musíme dívat. Situace jsou ovšem stále dokola ty samé. Nadskakování, vyhýbání se jiným vozidlům či jízda skrz potok. Vtipná situace nastává, když se chce člověk za jízdy napít. To potom opravdu trvá několik minut, než chytí skok, který vodu vystříkne do jeho pusy a ne jinam a zároveň následující hrbol nevymrští zbytek obsahu lahve do okolí. Po několika takovýchto pokusech byly sedačky na některých místech značně mokré.

Napřed se nás děti bály, ale nakonec jejich ochota se fotit přerostla skoro v mánii.

Hodiny ubíhaly dál a dál. Opustil nás náš stopař, zastavili jsme se na svačinu, na jednom ze sedel a naše těla přestalo s konečnou platností bavit tohle snášet. Po deseti hodinách jízdy bylo špatně už úplně všem. A Padum se stále nacházel kdesi v dálce. Zmírající společnost v autobuse se podařilo ještě a dvě hodiny oživit vyprávěním vtipů. Už dlouho se jich tolik nesetkalo na jednom místě, neboť zatímco v hospodě se k vyprávění popíjí a vtipy pak začnou být kvůli motání jazyka nesrozumitelné, my jsme byli stále střízlivý a s velkou zásobou všemožných anekdot. Dost jsme se nasmáli a zapomněli na všechny naše současná trable.

Když se začalo stmívat, přestali fungovat i vtipy. Už jsme byli všichni naprosto zdecimovaní. V cíli autobus zastavil někdy po deváté hodině večerní. Všichni jsme byli naprosto vyčerpaní a představa, že máme druhý den vyrazit na samostatnou expedici, nás notně děsila. S povděkem jsme přijali pohostinství hotelu Ibex, kde nás ochotně ubytovali.


Jak bude reklama vypadat?
-
Nechceš zde reklamu napořád jen za 40 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *