Den pátý – Roadtrip Zanskarem

Dnešní ráno jsme zahájili samozřejmě ranní meditací a zabalením věcí. Měl pro nás totiž každou chvílí přijet autobus, který nás odveze do Padumu. Tedy, napřed do Mulbekhu a následně druhý den do Padumu. Leh s Padumem sice od sebe dělí pouhých 450 kilometrů cesty, což se dá za běžných podmínek zvládnout tak za osm hodin cesty autem. Ale řidič autobusu dobře věděl, že běžné podmínky v Indii vypadají trochu jinak a proto tedy jízdu rozdělil do dvou dnů. A ano, opravdu pro nás autobus přijel. Byl to totiž náš celý pronajatý autobus. Najmout si ho na dva dny bylo levnější než kupovat jednotlivé jízdenky indickou dopravou. Pokud si někdo chce najmout autobus na dva dny, a to s tím, že se pak povoz vrací zpátky prázdný, vyjde ho to na asi 50 tisíc rupií. A jak se ukázalo, to je velmi dobrá cena.

Záhy nám totiž bylo jasné, že cesta bude velmi náročná. Již to tu bylo již několikrát naznačeno, tak teď jsme to opravdu zažili. První hodina cesta ušla až na to, že ti vyšší z nás zjistili, kterak jsou Indové malí a jejich nohy krátké. Trochu neměli kam dát nohy a mačkali kolena do opěradla sedadla před nimi. Pak jsme opustili oblast poměrně civilizovaného Ladakhu a přejeli do Zanskaru, chudé (ale šťastné) vysokohorské oblasti, kde lidé žijí už po staletí stejně. Rozdíl byl hned poznat. Třeba v tom, že naše těla začala na sedačkách poskakovat a nemohla přestat. Občas se od sedadla odlepila a vznesla se kousek nad ně, aby zase dopadla zpátky. V té chvíli nám došlo, proč je zavazadlový prostor, nacházející se asi půl metru nad našimi hlavami, zespoda vypolstrován. Pokud by se člověk do něj udeřil při příliš divokém skoku, aspoň by nedošlo k otřesu mozku. Vypadali jsme jako autobus s grungee hudbou, jelikož náš tanec na sedačkách velmi připomínal pogo a jiné obdobné pohyby. Přitom si náš řidič pouštěl jenom poklidné, minimálně dvacetiminutové mantry. Vyznavači vážné hudby a Pink Floyd jistě délku ocení, ostatní už o něco méně.

No Limits Himalaya
Nakládáme batohy na střechu.

Chvíli bylo poskakování zábava. Ovšem časem přestalo tělo a hlavně naše žaludky bavit toto neustálé natřásání a začaly se ozývat. I lidem, kterým se běžně špatně nedělá, nebylo úplně nejlépe. Vzadu, kde autobus hází nejvíc, pak ještě na sedící útočily agresivní batohy umístěné na zadní sedačce. Další den už jsme je posunuli na střechu, odkud se překvapivě vůbec nic neztratilo. Představa, že tuto cestu absolvujeme v lokálním autobuse, tedy v minimálně trojnásobném počtu a s kozou na klíně, nás nyní dosti děsila.

První zastávka byla vynucená. Indové si libují v kontrolování pasů a v zapisování jejich čísel, jmen a dalších nacionál do kolonek. Tedy, nechávají to tam zapisovat projíždějící. Příliš jim nevadí, že když už tuto nudnou činnost dělají cestovatelé podesáté, vymýšlejí si čísla průkazů a víz, aby je už nemuseli znovu opisovat. Hlavně, že mají úředníci záznam v kolonce. Tento úředník byl milý, nabídl nám při psaní slaný čaj a vyfotil se s námi. Pak chtěl onu fotku poslat poštou, což se asi jen tak nestane, takže narcistický úředník, takovou si získal přezdívku, bude mít asi smůlu.

Cesta vedla skrze vesničky, většinou čítající pár desítek obyvatel, nacházejících se v tu dobu na poli. Dřevěné chatrče, vyztužené ztvrdlou hlínou, případně kameny lemovaly cestu. Mezi vesnicemi zurčely potoky, rychle ubíhaly řeky a rostly různé druhy listnatých stromů. V dáli samozřejmě nechyběly obrovské horské štíty. Když nám řeky zastoupily cestu, bylo třeba je překonat přes mosty, kterým se nedalo příliš důvěřovat. Silnice se v některých bodech značně zužovala. Zatímco jedno ze svodidel tvořila skála, ze které se mohl kdykoliv uvolnit kámen a spadnout na nás. Druhou tvořila strž končící divokou řekou, hluboká tak padesát až sto metrů. Někdy mizela i ta ochranný dvaceticentimetrový odstup od údolí a my jsme mohli z okýnek koukat přímo dolů. Nebyl to moc příjemný pohled. Ještě větší problém nastal při vyhýbání. Zdá se, že na horských silnicích se stěží vyhnou dvě osobní auta. Co má pak ale dělat kamion s autobusem? Vyhnou se, ale předchází tomu domlouvání, couvání, hledání toho nejpříhodnějšího místa. Pak se vyhýbají na milimetry, občas se škrtnou zrcátky a kola jednoho z nich se octnou opravdu velmi blízko onoho prudkého srázu. Být řidičem v Indii je zkrátka nesmírně namáhavá činnost.

Obligátní fotka autobusu. Už poslední, slibuji.

Naše první poznávací zastávka trvala jen několik málo minut. V dáli se totiž pnula magnetická hora, matoucí kompasy a přivádějící cestovatele na pokraj vyčerpání a vyhladovění, způsobené dlouhým blouděním. Bohužel jsme neměli po ruce žádný kovový kulatý předmět, abychom vyzkoušeli, zda opravdu je magnetismus hory natolik silný, aby přitáhl feromagnetický předmět. Zbývalo nám tedy jen věřit Štěpánovi a ceduli vedle silnice.

V Indii se dá stihnout najíst za půl hodiny. Najíst se dá stihnout o mnoho dřív, ale přijít do restaurace, tam si objednat, najíst se a odejít do půl hodiny se nám zdálo do dnešního dne nemožné. Ale v jedné restauraci se nám to poštěstilo. Jméno vesnice a stejně tak restaurace bylo bohužel zapomenuto, ale až někdo pojede z Lehu do Mulbekhu, nechť se podívá po oné vesničce a bájném kulinářském zařízení. Kdo hledá, najde.

Další zastávka se konala v Yuru-Gompě, klášteře posazeném, jak je v Himálaji zvykem, mezi obrovskými horskými štíty. Šlo o velký komplex, zahrnující několik modlitebních místností, ubytování pro mnichy a dokonce celou vesnici. Dnes v ní již sice takřka nikdo nebydlí, ale dříve žila v symbióze s klášterem po staletí. V největší z modlitebních místností se dalo nalézt přehršel pokladů. Kathaky, masky, posvátné předměty. Všechno působilo už trochu muzeálně, to ovšem zas na takovou škodu nebylo, aspoň si mohl pozorovatel konečně jednou věci pořádně prohlédnout. Většinou se musel dívat podle ne příliš přehledného indicko-tibetského uspořádání. Venku nás pak přepadlo několik malých mnichů, kteří byli ochotní se s námi fotit a povídat si. Děti nemění ani puritánské mnišské roucho. To se naštěstí dá říci i o dospělých mniších. I oni byli po celou dobu našeho pobytu v Indii velmi srdeční. Komu zbyl ještě okamžik čas, mohl sejít do uliček bývalé vesničky a prohlédnout si napůl zchátralé domy. Rozhodně i tato procházka stála za to.

Místní škola nevypadá vůbec špatně.

Cesta nám poměrně ubíhala, neboť bylo naštěstí po cestě na co koukat. Stále se měnící ráz krajiny nepřestával fascinovat. Ještě nás čekalo poslední křížové zastavení, a to na jednom horském sedle. Pod námi se vinula silnice v serpentinách a my jsme protáhli ztuhlé nohy, jako vždy se vyfotili a pokračovali dál směr Mulbekh. Poslední úsek cesty už některým bylo opravdu špatně. Maruška si dokonce těsně před koncem s Antonínem vystoupila a rozhodla se zbytek dojít raději pěšky. Udělalo se jí lépe, ale přišla o největší řidičský majstrštyk dne. Vytočil totiž zatáčku o úhlu asi 270 stupňů. Nikdo nevíme doteď jak to, že jsme se nezřítili ze srázu, ale nestalo se. Stanuli jsme živí před školou Spring Dales, založenou českým sdružením Brontosauři v Himálajích. Uvnitř ní jsme se také ubytovali. Příliš mnoho času jsme na relaxaci neměli, neboť nás místní školník chtěl provést školou. Ukázal nám místnosti, ve kterých probíhá výuka místních žáků a také třeba dobře vybavenou počítačovou učebnu. Vedle základní školy se rovnou nacházela střední. Proč také na to dělat více budov, když se všichni žáci do jedné bez problémů najdou. V současné době navštěvuje asi 170 studentů.

Následná večeře proběhla již v restauraci ve městě. Zde už seděli jen členové No Limits. Kromě jídla jsme si dokázali utvořit i jinou zábavu. Pořádali se přebory v páce, hrál černý tenis. (Komu tato disciplína nic neříká, jet šťastným člověkem a duší neposkvrněnou. Pravidla se zde asi nehodí uvádět, zkazilo by nám to pověst Mirků Dušínů.) Celou dobu na naší společnost zhlížela přírodní socha Buddhy, vyrobená patrně z několika kmenů a dalších přírodnin. Působila magicky a asi ještě přitažlivěji než běžné zlaté sochy Osvíceného.

Večer jsme si popovídali s Čechy, kteří zde zrovna učili. Někteří zde byli třeba jen na čtrnáct dní, jiní na několik měsíců. Bylo na nich vidět, že jsou zde opravdu rádi a všichni potvrdili, že je pobyt tady naučil neskutečné množství věcí o životě, chápání světa a o jejich těle a duši. Neodmítli si s námi zazpívat pár českých písniček, z nostalgie. Pak už jsme bohužel museli jít spát, protože zítra jsme stávali v pět ráno, abychom se do večera stihli dostat do Padumu. A že to nebude lehký úkol, to jsme věděli. A i se to potvrdilo.

Den šestý – Nedostižný Padum

 


Jak bude reklama vypadat?
-
Nechceš zde reklamu napořád jen za 40 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *